V předvečer Dušiček sedíme u zapálené svíčky a v tichosti vzpomínáme a
…rozjímáme…
Samoten v háji, kde hlasu nehlesne,
zamyšlen sedě, v myšlénkách se tratím;
na nebi modrém slunce k horám klesne
a již jen z dálky lístků skulinami
hledí do háje, kde čas sobě krátím;
vánky šumivé mdlejí dolinami,
sedají do hor, kde jich lůžko bývá;
a vše již tmavým rouchem se odívá.
Ľudovít Štúr, zbierka Dumky večerní
* * *
Tak každoročne v jeseni svetlá sa tratia z duše
a človek, koník túlavý, od srdca k srdcu kluše.
Pre každé chce zomierať, žiť nechce pre nijaké,
chcel by mať jedno pre seba, je mu jedno aké.
Možnože iba obrázok, možno tôňu iba.
Miroslav Válek – Jesenná láska, zbierka Dotyky
všechny fotografie (c) Scott Stulberg